pIšQworky se hrají i na Antarktidě

3. prosince 2010 jsem oslavil přesně jeden rok na Antarktidě, jeden rok na jednom z nejextrémnějších míst na planetě.

Na stanici pracuji jako lékař Evropské kosmické agentury, zajišťuji řadu projektů, které by měly připravit lidstvo na dlouhé lety do vesmíru (mj. i pro NASA).

Nacházím se v oblasti Dome C (Charlie) na francouzsko-italské stanici Concordia. Stanice je postavená na náhorní ledové plošíně, je vzdálená  přes 1000 km od pobřeží, 1500 km od Jižního pólu. Pode mnou je 3,5 km tlustá ledové vrstva a okolo mě jen sníh, led, sníh, led a nic jiného. Jak obrovský rozdíl je to v porovnání s Antarktidou z televize – tučňáci, ledové kry, moře, hory, kosatky, tuleni, ptáci, kámen.

Roční období jsou zde zvláštní. Někdo je rozděluje na čtyři, stejně jako v Evropě. Léto znamená trvalou přítomnost slunce (i v noci). Zima naopak neustálou tmu. Jaro a podzim jsou charakterizovány zkracováním či prodlužováním dne. Na Jižním pólu mají 6 měsíců zimu, 6 měsíců léto. Na pobřeží naopak 6 měsíců jaro a 6 měsíců podzim. My jsme uprostřed, takže to máme pěkně rozdělené po 3 měsících.

Ovšem ti praví Antarktiďané rozlišují období pouze na léto, kdy je možné Antarktidu opustit a zimu, kdy zde uvíznou v čekání na další léto.

Pobyt na Concordii není snadný. První měsíc si musíte zvyknout na vysokou nadmořskou výšku a s tím související zdravotní obtíže – poruchy spánku, bolesti hlavy, fyzická nevýkonnost apod. Dalším faktorem, který znesnadňuje pobyt, je suchý vzduch. 6% vlhkost se projevuje krvácením z nosu, praskáním kůže apod. Permanentní světlo se dá snadno zvládnout černými roletami, které jsou instalovány v pokojích. A pro chlad jsem vybaveni opravdu výborným polárním oblečením.

Léto na Concordii je krásné. Slunce svítí celý den, často se dá zachytit krásný haló efekt okolo slunce. Teploty se pohybují od -25°C do -50°C, vítr moc nefouká. Na stanici se pohybuje až 70 lidí, je zde celkem mumraj. Technici připravují stanici na zimu, různě ji modernizují, vědci naopak pracují na řadě projektů.

Začátkem února odletělo poslední letadlo a tím nastala zima. V polovině února první západ slunce, na konci února první hvězdy na obloze. Se zkracováním dne klesají postupně teploty. My jsme v dubnu dosáhli -78,4°C, což je i na zdejší poměry v dubnu celkem neobvyklé. Během našeho podzimu lze zachytit při západu slunce tzv. green light, což je zelené světlo vzniklé lomem paprsků o atmosféru.

 4. května poslední slunce. To byl takový zvlášní pocit, ocitnout se 3 měsíce nejprve v šeru a pak v naprosté tmě. Taky se častěji a častěji objevovaly poruchy spánku a únava, které jsem zvládnul používáním světelné lampy. Ale noc je nádherná. Ne nadarmo Dome C představuje nejlepší místo k pozorování hvězd na naší planetě. Mléčná dráha je opravdu mléčná. Galaxie jsou krásně fialové. Padá velké množství hvězd, občas je vidět cestovat i satelit. Astronom nám ukazoval Saturn i s prstencem, samozřejmě pomocí výkonného teleskopu a je to opravdu jako na obrázcích. Tento rok byl pro astronomy úspěšný, zdější projekt ASTEP se snaží nalézt planety okolo jiných hvězd, což se jim také podařilo.

Ke konci června jsme pořádali velkou čtyřdenní oslavu Midwinter. Hráli jsme velké množství her, náš kuchař připravoval obrovské množství jídla, stříhali jsme se dohola, koupali se v bazénku při -77°C. Vyměnovali si přání s ostatními stanicemi apod.

Jako bazének využíváme kontajner, ve kterém se rozpouští sníh používaný poté jako pitná voda. Tento tzv. melter je vyhříván na teplotu +42°C. Ale vyběhnout ze stanice jen v trenkách do -77°C, přeběhnout asi  30 metrů, to chce velkou odvahu. Skočit do bazénku je snadné, ale vylézt o to horší. Jakmile vystrčíte ruku, okamžitě se z ní začne pářit. Při velmi nízkých teplotách je nutné každých 15 sekund namočit hlavu do vody, jinak omrznou uši. A to velice rychle.

Během izolace jsme se nenudili, kromě práce a pravidelného úklidu jsme čas zabíjeli kulečníkem, stolním fotbálkem, hraním různých her, karet, Playstation, točením filmů, posilovnou apod.

Jako piškvorkář jsem se snažil naučit několik lidí piškvorky i zde, ale po pár měsících jsem to vzdal, protože na to nebyla ta pravá nálada. Je to škoda, ale lépe, než do toho někoho nutit. Tak jsem alespoň hrál řadu her po emailu.

Červenec byl těžký.  Vědeli jsme, že se bliží slunce, ale vůbec to neutíkalo. Nikdy jsem netušil, jak moc mně bude slunce chybět. Stupňovala se únava. Na druhou stranu jsme uviděli krásnou auroru, polární záři, která se nevyskytuje v oblasti Dome C tak často, jako na pobřeží. Také jsme vyrovnali teplotní rekord z roku 1982 v Dome C, -84,6°C je opravdu zima.

12. srpna poprvé slunce. Úžasný pocit. Jako kdyby se vám nalila nová energie do žil. Dosáhli jsme nového teplotního rekordu  -84,7°C, což by měla být 5. nejnižší teplota v historii měření na planetě vůbec. Ale z osobní zkušenost musím říct, že se v polárním oblečení teploty -80°C a -60°C moc neliší. Spíše záleží na rychlosti větru, který umí pobyt venku vysloveně znepříjemnit.

Jakmile vyšlo slunce, tak život na Concordii vyloženě pádil. Jaro. Postupně se den protahoval, noc zkracovala, oteplovalo se, na konci října zapadlo slunce naposledy a 17. listopadu konečně nastalo léto. Tzn., že přistálo první letadlo a nám po dlouhých devíti měsících skončila izolace.

Nikdo si nedokáže představit, jaký je to nádherný pocit zakousnout se do čerstvého rajčete či okurky.