S hejtmanem jsem si málem zahrál piškvorky, říká lovec záštit Petr Vacek
Letošní ročník pIšQworek podpořilo už víc než deset krajů - některé dokonce i finančně. Ale jak to vypadá, než je taková záštita poskytnuta? Organizátor Petr Vacek strávil léto ježděním po republice za hejtmany a náměstky. O záštitách něco ví.
„Já jsem byl na úřadech kraje Olomouckého, Zlínského, Jihomoravského, Vysočina, Jihočeského a Moravskoslezského, Prahy a Středních Čech, kde jsme záštitu nedostali. Další úřady obíhal Roman Cholasta,“ začíná vyprávět Petr. „Základem bylo domluvit si schůzku, což probíhalo tak, že jsem musel telefonicky bombardovat asistentky na úřadech, což bylo trochu komplikované, protože to bylo během prázdnin v době dovolených a spousta lidí byla pryč. Když už se povedlo dojednat si schůzku, tak jsem navlékl kvádro, šup na vlak a už se jelo,“ popisuje.
„Na krajích už většinou věděli o co jde, protože záštitu poskytli už dříve. Třeba ve Zlíně byl loni kolega Ondra Fiala a tam si nás spletli – oba máme podobnou postavu, nosíme brýle a máme podobný odstín vlasů, takže když jsem přišel, mě vítali s tím, že mě už znají. Musel vysvětlovat, že to ne, že minule u nich byl někdo jiný,“ směje se Petr.
Málem jsem si zahráli piškvorky
„Nejlepší to bylo asi na Vysočině. Tam jsem jednal osobně s panem hejtmanem MUDr. Jiřím Běhounkem. Tomu jsem psal nejdřív mail, na který mi sám odpověděl, což mě překvapilo, protože jsem ho psal někdy v pátek odpoledne a on mi v sobotu odpověděl. Osobní setkání bylo taky moc fajn, Ptal jsem se ho, jestli si se mnou zahraje piškvorky, ale musel běžet na další jednání. Jinak by si prý zahrál. Tak se ptal alespoň paní asistentky, ať si se mnou zahraje ona,“ pokračuje s historkami Petr.
„Skvělé to bylo taky v Jihomoravském kraji. Tam jsem měl schůzku s panem Jandou, který byl v čele odboru pro školství. Ten dokonce vzpomínal na to, že kdysi v televizi běžel pořad a dokonce jsme dali dohromady i ten slogan „Hola hej, piškvorkáři neváhej“. Nakonec ho ale kvůli nějakým potížím odvolali, takže to přišlo trochu vniveč, ale setkání s ním bylo fajn.“
„No a nejvíc času po shánění lidí mi zabralo cestování, ale to se mi líbilo, viděl jsem opravdový kus republiky. Třeba z Českých Budějovic domů do Přerova mi cesta zabrala osm a půl hodiny, ale pak jsme byli s přítelkyní v Jižních Čechách na dovolené, tak bylo fajn, že jsem to tam už trošku znal,“ končí vyprávění Petr.
Shánění záštit tedy nebyl pro Petra žádný med. Ale jedenáct úspěchů ze čtrnácti krajů za to určitě stálo.