Co má ode dneška společného Evropská kosmická agentura a pIšQworky?

Jsi předsedou České federace piškvorek a renju. Jak taková myšlenka vznikla?
Naše federace vznikla vlastně náhodou. V roce 2003 jsme se zúčastnili Mistrovství světa v renju ve Švédsku (Petr Neuman, Alan Pelikán a já). Abychom mohli hrát všichni tři v kvalifikaci, museli jsme zaplatit členský poplatek za ČR a proto bylo nutné vystupovat jako federace:) Tak to byl vlastně první krok. Další zlom nastal v roce 2006, kdy jsme uspěli v kandidatuře na Mistrovství Evropy v renju. Byl to impuls k tomu, abychom založili občanské sdružení a začali systematicky pracovat na dalším rozvoji piškvorek.

Proč zrovna tyto dvě soutěžní disciplíny?
Renju je varianta piškvorek, která vyrovnává hru pro oba hráče, takže odlišnost od piškvorek je pouze v úpravě pravidel, zjednodušeně řečeno, jsou to trochu složitější piškvorky. Jsou hráči, které zajímá pouze renju, jsou však i tací, kteří nedají dopustit na piškvorky. No a my jsme chtěli pomáhat oběma hráčským skupinám. Navíc jen tak lehce oddělit od sebe je nelze.

Krom toho, že jsi předsedou České federace piškvorek a renju, tak jsi se také několikrát umístil na prvních místech různých turnajů.  Jaké je to být na stupni vítězů v takovéto disciplíně?
Vždy je krásné být na prvním místě, zvlášť po těžkých hrách a ve velké konkurenci. Na naší úrovni nepatří piškvorky mezi hry do školních lavic. Aby hráč mohl vyhrávat, musí umět teorii různých zahájení, musí mít tzv. „nahráno“, tj. znát herní styly, mít intuici a také zvládat taktické postupy ve hře (včasná obrana, útok ve správnou chvíli apod.). Hráči světové úrovně na turnaji vyžadují ticho, dostatek času na přemýšlení apod., proto jsou naše turnaje kvalitativně na úrovni šachu, dámě či go.
U mě je vítězství na turnaji či dobré umístění vykoupeno i bolestí hlavy a únavou, protože většinu turnajů jsem vyhrál po náročném společenském večeru s nedostatkem spánku. „S vopicí“ se dokážu soustředit pouze na hru, nedokážu pak řešit více věci najednou (např. organizační problémy apod.)

Vzhledem k tomu, že jsi byl i na mezinárodních turnajích, existuje nějaký rozdíl mezi různými národnostmi ve hraní piškvorek?
Mezi národnostmi obecně nejsou větší rozdíly. Vše záleží na osobě daného hráče – jak přistoupí k tréninku, jaké má vůbec možnosti trénovat apod. Proto mezi nejlepší hráče patří Estonci. V Tallinnu mají klub při Domě dětí a mládeže, jsou trénováni hráčem světové extratřídy, pro kterého je „renju“ hlavní pracovní činností, proto se  svým hráčům může věnovat naplno. V kvalitě hry nejsou rozdíly např. mezi Čechy a Estonci, velkým rozdílem jsou však možnosti tréninku a z toho vyplývající herní i teoretická připravenost.

Jak jsi se dostal ke spolupráci se SCG, které pořádá právě pIšQworky? A co jsi na tu myšlenku říkal?
Musím říct, že SCG plní mé sny. Vždycky jsem chtěl organizovat turnaje škol, přilákat řadu hráčů apod. Bohužel ke své pracovní vytíženosti jsem se k tomu nikdy nedostal v takové míře jako SCG. Je to vynikající příležitost jak pro hráče, tak pro naši federaci, ale i pro členy SCG, kteří mají možnost osvojit si manažerské povinnosti, práci s lidmi apod. Můžu říct, že dokáži ocenit Vaši práci – podílel jsem se na pořádání jak Mistrovství Evropy 2006, tak i Mistrovství světa 2009 zde v České republice.

Tvé profesní zájmy jsou úplně odlišné než tvé osobní zájmy. Jsi vojenským lékařem, infektologem a také asistentem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v HK. To všechno musí zabírat hodně času. Jak do toho ještě zvládáš předsednictví a účast na turnajích?
Začal jsem hrát už na vysoké škole (11. 1. 2001), ale už tam jsem měl jistou herní kázeň. Když jsem měl čas, hrál jsem, trénoval a později i jezdil na turnaje, když jsem měl studijní povinnosti, věnoval jsem se škole. Nikdy jsem neupřednostňoval piškvorky před školou a proto jsem nikdy nebyl na piškvorkách závislý. I když s trochou nadsázky můžu říct, že jsem svým způsobem na piškvorkovém světě a svých kamarádech závislý celoživotně.
Nyní je samozřejmě situace o to těžší, že musím odsloužit řadu služeb v nemocnici, ale pokud si to včas rozplánuji, nemám žádný problém s prací ve federaci ani s účastí na turnaji.

Hrávals piškvorky, když jsi byl ještě školou povinným nebo se nadšení pro piškvorky objevilo až při přednáškách na vysoké?
Piškvorky jsem hrál už na gymplu, ale že bych vynikal, to si nepamatuji. Více jsem začal až na vysoké, dokonce si pamatuji, jak nás s kamarádem seřval jeden plukovník při výuce taktiky :)

V současné době odjíždíš na výzkumnou expedici na Antarktidu. Tam se dostane málo lidí, ale určitě hodně by se jich tam, alespoň na chvilku, podívalo. Splnil se tím tvůj sen, nebo je tvůj sen  úplně jiný?
Pracovat na Antarktidě nikdy nebylo mým celoživotním snem.  Když jsem posílal svůj životopis a motivační dopis do Evropské kosmické agentury, ani jsem nepředpokládal, že mě vyberou. Ale dostal jsem příležitost a musel udělat své nejtěžší životní rozhodnutí. Pokud bych odmítnul, těžko bych asi dostal podobnou příležitost podruhé. Bez podpory své rodiny a přítelkyně bych nikdy nesouhlasil k odjezdu na takovou riskantní misi (během 9 měsíců nás nikdo nezachrání ani v urgentních situacích, těžko předpokládat, že pro nás někdo nebo něco přiletí do -70°C).
Mým celoživotním snem je pomáhat lidem. Na ambulanci naší kliniky jsem nejšťastnější, když ke mně přijde dětský pacient na kontrolu a je zdravý a spokojený. To je pro mě největší odměnou.

Sebou si odvážíš i tričko a plakát pIšQworek. Myslíš, že se nechají kolegové inspirovat a střihnete si tam během polární noci nějaký zápas?
Už jsem svým kolegům během našeho výcviku oznámil, že hodlám uspořádat 1. Antarktický turnaj v piškvorkách, a doufám, že jejich podpora vydrží. Takže se docela těším. Je pro mě čest, že si s sebou můžu vzít tričko pIšQworek, protože jsem piškvorkářem tělem i duší.

Co bys vzkázal našim soutěžícím?
Přeji hráčům hodně štěstí ve hře, doufám, že odehrají řadu krásných a férových her. Pokud se rozhodnou věnovat piškvorkám, tak potom jim přeji, aby si dokázali zorganizovat svůj čas a nestali se na této hře závislými. Jen tak si dokáží piškvorky dlouhodobě užít.

Děkuji za rozhovor.
Já také děkuji.

Aleš "kaprar" Rybka působí jako předseda České federace piškvorek a renju a v roce 2009 se stal mistrem republiky v piškvorkách. Povoláním je vojenský lékař a byl před lety jedním ze zakladatelů České federace piškvorek a renju. V zimě tohoto roku odcestuje na roční expedici na Antarktidu.
Osobně měli pIšQworkáři možnost Aleše vidět jako komentátora her na finále soutěže pIšQworky 2008. Letos bude svůj um a rady zprostředkovávat všem, nejen účastníkům finále a každý týden těšíme na pokračování seriálu Předseda/Mistr republiky v piškvorkách radí.
Na Antarktidu si mohl vzít jen 20 kg osobních věcí. Jednou z nich je pravé pIšQworkové tričko. Slíbil, že se v něm vyfotí na jižním pólu! Poslední díl seriálu, ve kterém Aleš radí pišqworkářům pošle přímo ze základny na Antarktidě. Dámy a pánové, potlesk!