Sure win! aneb průvodce #8
V minulých dílech jsem se pokusil rozebrat několik her a ukázat styl útoku, obrany, tvoření pozic a také hraní čtyřek. Záměrně jsem v předchozích dílech nezmiňoval „jisté výhry“ (surewiny, dále jen SW). Začátky typu SW jsou teoreticky jasnou výhrou pro začínajícího. Odpovídá tomu jak teoretická práce holandského vědce Victora Allise, tak i japonský rozbor v knize „Five in a row“, kterou sepsal vynikající japonský hráč Sakata.
Avšak zahrát SW není jednoduché. Nejsme stroje, proto si nemůžeme pamatovat všechny možné varianty. Důležité jsou především zkušenosti a improvizace. Zkušený hráč nepotřebuje umět SW nazpaměť. Stačí, když zná základy a především styl tvorby útoku, a dokáže si pak poradit s téměř každou vzniklou situací. V tomto díle nemůžu rozebrat úplně všechny varianty SW, vždy záleží na obraně apod., ale obecně platí, že se bílý snaží zahrát nejsilnější možnou obranu.
Pro SW je charakteristický plynulý útok již od 3. tahu. Jakmile se útok zastaví, začne se hrát obranně či bílý přejde k útoku, něco špatně. Při SW bílý jen brání a nedostane se ke hře. Pokud černý ztratí tempo útoku a nezahraje SW správně, téměř okamžitě prohrává, protože útok je na hraně možností a téměř nehledí na tahy bílého.
Ze svých začátků si pamatuji, že téměř nikdo v ČR neznal pojem SW, pro, swap apod. Všichni jsem hráli klasické začátky a jen jsme věděli, že černý má výhodu, když začíná. Vše ostatní byl úlet. Postupem času a množstvím odehraných her jsme si dokázali náš vlastní SW, resp. bez toho, aniž by nám to někdo sdělil. Osobně si pamatuji, jak jsem hrál níž rozehranou hru na švédském serveru za bílé. Hrál jsem, jak nejlépe jsem uměl, a přitom jsem prohrál. Moje obrana byla precizní. Nedalo mně to, spustil jsem program a zkusil najít svoji chybu. Ke svému zděšení jsem zjistil, že jsem žádnou neudělal, a v tu chvíli pro mě přestaly piškvorky existovat. Byl jsem nešťastný z toho, že nemám žádnou šanci a hra je nevyrovnaná. To byl klíčový bod v mé piškvorkové kariéře. Sám jsem zjistil, že existuje něco jako SW. Naštěstí jsem se rychle oklepal, začal hrát jiné začátky (taky sice SW, ale ne tak lehké), postupně přešel k „pro“ a „swap“ a k renju.
Nyní již k ukázkám surewinu. Částečně rozeberu pouze jeden, klasický, ostatní si již můžete dohledat na internetu či rozebrat se členy piškvorkové federace na webu.
První tři tahy jsou ukázkou klasického SW. Již po třetím tahu nemá bílý šanci hru ubránit (teoreticky). Mezi „nejlepší“ možnosti obrany patří: h7, h6, j6, g9. Já osobně jsem dlouho považoval tah h6 za nejlepší možnost obrany. Následuje protažení trojky, bílý brání ve volnějším prostoru 6-f10. Pro sedmý tah existují nyní jen dvě varianty – g8 a j7. Všimněte si, že černý položil poziční tah – má řadu možností pro útok. Nejsilnější obranou, resp. nejnepříjemnější je tah 8-g7.
Nyní ukázka toho, jak rychle se prohraje, pokud bílý hraje např. 8-i8. Černý protahuje trojku na 9-g7, bílý brání 10-g6 (je to celkem jedno, prohraje tak jako tak). 11. i 12. tah jsou logické, černý musí pokračovat v útoku. 13-h9 je ukázkou útoku, který bílému vytvoří nejméně kamenů. Protažení čtyřky v tomto případě není chybou, nicméně následný útok je daleko těžší a je kladem důraz na zahrání trojek ve správném pořadí a útok hrozbami. V našem případě bílý brání 14-f7, černý protáhne trojku na 15-f9 a následuje výhra přes čtyřky (VCF) g10 a h11.
Zpět k 8-g7. Nyní černý hraje několik trojek za sebou. Můžete si zkusit, jak to dopadne, když se bude trojka bránit z jiné strany. Všude bude výhra. Důvodem, proč černý hraje trojky, je vytvořit si dostatek černých kamenů a propojit je. 15-f7 není odvážný tah. Pokud by bránil 16. tahem nahoru, je tam blok díky černé čtyřce a následně krátká výhra v dolní levé části. 17-j7 je možná nejtěžší z celého útoku (kromě odvahy pustit se do hraní trojek). Je to příklad pozičního útoku, ale čtyřka nesmí být zahrána, jinak se bílý využije své tahy k obraně a černý ztratí útoku a tím i celou hru.
„SW nejsou jen o tahání trojek a čtyřek, ale i o pozičním útoku, který vyžaduje velké zkušenosti.“
Po 17. tahu a obraně 18-i7 (obrana g10 vede k rychlé výhře VCF právě s použitím nezahrané čtyřky) následuje plynulý útok hraní trojek a čtyřek a propojení s levou stranou a výhrou na e7.
Jak vidíte, v tomto zahájení neexistuje bílá obrana. Pokud se však hraje s pravidlem swap, nemusíte se moc bát. Soupeř by to neměl postavit, hrozilo by mu, že by prohrál (na druhou stranu může risknout, že to nebudete umět).
Závěr: Hrát SW není jednoduché. Vyžaduje dobrou paměť, zkušenosti a pravidelné procvičování. Ani zkušení hráči nejsou samozřejmě schopni zahrát vše správně. Při řadě SW je důležité používat poziční útok a nehrát zbytečně čtyřky (často jsou využity k odražení obrany).
O autorovi
Autor působí jako předseda České federace piškvorek a renju a v roce 2009 se stal mistrem republiky v piškvorkách. Povoláním je vojenský lékař a byl před lety jedním ze zakladatelů České federace piškvorek a renju. V zimě tohoto roku odcestuje na roční expedici na Antarktidu.
Osobně měli pIšQworkáři možnost Aleše vidět jako komentátora her na finále soutěže pIšQworky 2008. Letos bude svůj um a rady zprostředkovávat všem, nejen účastníkům finále a každý týden se můžeme těšit na pokračování seriálu Předseda/Mistr republiky v piškvorkách radí.